K téhle knize mě přivedla poměrně zajímavě vypadající anotace o zápletce se záhadnou bezejmennou ženou, která se na patologii proti všem očekáváním probere zase k životu. Kdybych však jenom tušila, co mě po jejím otevření čeká, určitě bych si ji nekoupila. Neznámá totiž rozhodně není kniha, ke které bych se chtěla někdy vracet. Ne že by byla tak špatně napsaná, to vůbec ne, ale spíš kvůli tématu a všem těm ohavně naturalistickým popisům :o(. Upřímně řečeno, nemít ji v říjnu 2014 s sebou v autobuse na cestu na překladatelský kurz do Prahy, stoprocentně bych ji po pár prvních stránkách odložila a nikdy víc se k ní už nevrátila. Jenže když před sebou máte čtyři a půl hodiny volného času, je pořád lepší číst než jen tupě zírat z okna, navíc jak už jsem říkala, Neznámá není vůbec špatně napsaná, naopak je napínavá a čtivá, jen to téma obchodu s bílým masem je nepříjemně reálné (a když se pak máte pohybovat ztemnělými ulicemi velkoměsta, běhá z toho člověku mráz po zádech rovnou dvojnásobně :o(.
"O hodinu později byla ještě v budově, seděla za psacím stolem, prohlížela laboratorní nálezy a diktovala zprávy. Ačkoli se převlékla z operačního oděvu, stále se jí zdálo, že na ní lpí pach márnice, který nemohlo odstranit sebevětší množství mýdla a vody, protože pach přetrvával v její paměti. Maura vzala diktafon a začala nahrávat zprávu o Glorii Lederové.
"Padesátiletá běloška nalezená na lehátku poblíž bazénu ve svém domě. Je to dobře vyvinutá, dobře živená žena bez viditelného poranění. Vnější ohledání odhalilo starou pooperační jizvu na břiše, pravděpodobně po apendektomii. Malé tetování s motýlem se nalézá na..." Odmlčela se a snažila se tetování si vybavit. Bylo na levé, nebo pravé hýždi? Bože, jsem tak unavená, pomyslela si. Nemůžu si vzpomenout. Takový podružný detail. Pro její závěry neměl žádný význam, ale nesnášela nepřesnost.
Vstala ze židle a vydala se opuštěnou chodbou ke schodišti, kde se její kroky rozléhaly na betonových schodech. Vstoupila do laboratoře, rozsvítila a hned uviděla, že Yoshima jako obvykle zanechal sál v bezvadném stavu, stoly umyté a vyleštěné, podlaha čistě vytřená. Pokračovala do chladicí komory a otevřela těžké dveře. Ven se vyvalily chomáčky studené mlhy. Maura se automaticky nadechla, jako by měla skočit do špinavé vody, a vkročila dovnitř.
Osm pojízdných nosítek bylo obsazených; většina čekala, až si je vyzvedne pohřební služba. 
Maura šla podél řady a kontrolovala visačky, až našla Glorii Lederovou. Rozevřela zip vaku, vsunula ruce pod hýždě mrtvoly a převrátila ji na bok tak, aby viděla na tetování.
Bylo na levé hýždi.
Zavřela vak a už se chystala zabouchnout dveře, ale najednou strnula. Otočila se a zírala zpět do místnosti.
Slyšela jsem něco?
Zapnul se větrák a z ventilátorů zavanul studený vzduch. Ano, to je ono, pomyslela si. Větrák. Nebo kompresor lednice. Anebo voda obíhající v potrubí. Čas jít domů. Je tak unavená, že začíná fantazírovat.
Znovu se obrátila k odchodu.
A znovu ztuhla. Otočila se a upřeně se zadívala na řadu vaků s těly. Srdce jí tlouklo tak prudce, že neslyšela nic než vlastní pulz.
Něco se tu pohnulo. Jsem si tím jistá.
Rozevřela první vak a uviděla muže se zašitým hrudníkem. Už je po pitvě, pomyslela si. Definitivně mrtvý.
Který z nich? Odkud vyšel ten zvuk?
Spěšně otevřela další vak a octla se před rozbitou tváří, roztříštěnou lebkou. Mrtvý.
Třesoucíma se rukama roztáhla zip třetího vagu. Igelit se rozevřel a Maura spatřila tvář bledé mladé ženy s černými vlasy a promodralými rty. Otevřela celý vak a objevila mokrou blůzu přilepenou k bílému tělu, kůži s lesknoucími se studenými kapkami vody. Když látku odhrnula, uviděla plná ňadra, štíhlý pas. Trup byl stále nedotčený, ještě nerozřezaný skalpelem patologa. Prsty na rukou a nohou byly purpurové, paže modře mramorované.
Přitiskla prsty k ženině krku a ucítila ledovou pokožku. Sklonila se blíž ke rtům a čekala na šepot dechu, nejslabší závan vzduchu na své tváři.
Mrtvá otevřela oči.
Maura zalapala po dechu a uskočila. Narazila na vozík za sebou a málem upadla, když popojel na kolečkách. Znovu získala rovnováhu a viděla, že oči ženy jsou stále otevřené, ale nezaostřené. Modře zbarvené rty vydávaly nehlasná slova.
Musíš ji dostat z lednice! Zahřát ji!
Maura chtěla odtlačit vozík ke dveřím, ale ani se nehnul; v panice zapomněla odbrzdit kolečka. Dupla na brzdu a znovu zatlačila. Tentokrát se dal do pohybu a s rachotem vyjel ze studené komory do teplejšího nakládacího prostoru.
Žena mezitím oči znovu zavřela. Když se k ní Maura sklonila, neucítila žádný vzduch vycházející ze rtů. Ach bože. Nemůžu tě teď ztratit.
O té neznámé nevěděla nic – neznala jméno ani její anamnézu. Ta žena mohla být plná virů, přesto Maura přiložila svá ústa k jejím a málem se zalkla, když se dotkla ledového těla. Třikrát jí zhluboka vdechla vzduch, pak přiložila prsty na krk, aby nahmatala karotický pulz.
Zdá se mi to? Cítím vlastní tep pulzující v mých prstech?
Popadla nástěnný telefon a vytočila 911.
"Tísňové volání."
"Tady doktorka Islesová z Úřadu soudního lékařství. Potřebuju záchranku. Mám tu ženu se zástavou dechu –"
"Promiňte, říkala jste z Ústavu soudního lékařství?"
"Ano! Jsem vzadu v budově, v nakládacím prostoru. Sídlíme v Albany Street. Přímo naproti zdravotnickému centru!"
"Hned posílám sanitku."
Maura zavěsila. Znovu musela potlačit odpor, když přitiskla rty k ženiným. Tři rychlé vdechy, pak znovu prsty na krční tepnu.
Pulz. Byl to konečně pulz!" (str. 17-19)
Po překonání prvotního hnusu se mi celkem zalíbil i příběh vedlejších postav – policejní vyšetřovatelky Jane Rizzoliové, která je v pokročilém stádiu těhotenství a stejně neváhá zneškodnit násilníka u soudu (taková drsoňka, trochu jako Larssonova Lisbeth Salanderová :o), a jejího manžela, agenta FBI Gabriela Deana. Dokonce jsem na prchavou chvíli uvažovala, že bych si přečetla některý z předchozích dílů (Neznámá je totiž pokračováním volné série případů Jane Rizzoliové), ale pak mě to nutkání zase opustilo, protože prostě nejsem typ na tyhle drsné krimi romány. Možná je to pokrytecké a slabošské, ale zastávám názor, že v životě už je i tak dost špatných věcí, takže proč si do něj přidávat ještě další, byť pouze v knižní podobě. Nemusím zkrátka nutně vědět o všech úchylácích, kteří kdy chodili po Zemi, a o tom, čeho jsou schopní :o(
"Jen zřídka se Jane cítila tak neschopná, ale to třídenní mimino v ní vyvolávalo takovou bezmoc, že najednou, ve čtyři ráno, zoufale zatoužila zavolat matce a poprosit ji o nějakou moudrou radu. Takovou, která měla být instinktivní, ale Jane se jaksi nedostávala. Neplač, dítě, prosím neplač, říkala si. Jsem tak unavená. Tak strašně chci zpátky do postele, ale ty mě nenecháš. A já nevím, jak tě uspat.
Vstala z křesla s dítětem v náručí a začala přecházet po pokoji. Co asi chce? Proč pořád brečí? Přešla do kuchyně, kde se zastavila, chovala dítě a přitom se dívala, otupělá vyčerpáním, na nepořádek na pracovní desce. Vzpomněla si na svůj život před mateřstvím, před Gabrielem, kdy se vrátila domů z práce, otevřela si láhev piva a položila nohy na pohovku. Milovala svou dceru i svého manžela, ale byla tak unavená a nevěděla, kdy se zase dostane do postele. Noc se před ní táhla jako nekonečná muka.
Už to nevydržím. Potřebuju pomoc.
Otevřela kuchyňskou skříňku a zadívala se na plechovky s dětskou výživou, bezplatné vzorky z nemocnice. Dítě vřískalo stále silněji. Nevěděla, co si jiného počít. Zcela demoralizovaná sáhla po plechovce. Nalila výživu do kojenecké láhve a postavila ji do hrnce s horkou vodou z kohoutku, kde se ohřívala jako pomník její porážky. Symbol naprostého selhání v roli matky.
Jakmile dítěti láhev nabídla, růžové rtíky se přisály k dudlíku a začalo pít s hlučnou chutí. Žádný další nářek nebo svíjení, jen mlaskání šťastného dítěte.
Páni. Kouzlo z plechovky.
Jane se sklesle zabořila do křesla. Vzdávám se, pomyslela si, když se láhev rychle prázdnila. Plechovka vítězí. Pohledem zabloudila ke knížce Jak se bude jmenovat ležící na kuchyňském stole. Byla ještě otevřená na písmenu L, kde Jane naposled skončila s pročítáním dívčích jmen. Jejich dcera přišla z nemocnice stále bezejmenná a Jane teď s pocitem zoufalství znovu sáhla po knize.
Kdo jsi, dítě? Napověz mi své jméno.
Ale dcera nehodlala vydat žádné tajemství; byla příliš zaneprázdněná hltáním dětské výživy...
Jane obrátila stránku, ale oči měla tak unavené, že je sotva mohla zaměřit. Proč je to tak těžké? Holčička potřebuje jméno, tak nějaké vyber!...
"Jane?"
Polekaně vzhlédla ke Gabrielovi stojícímu ve dveřích. "Proč nejdeš do postele?" zeptal se.
"Nemůžu spát." Zavrtěla hlavou. "Nevím, co se mnou je."
"Myslím, že jsi prostě přetažená." Vešel do pokoje a políbil ji na čelo. "Musíš si jít lehnout."
"Bože, jsem v tomhle tak hrozná."
"O čem to mluvíš?"
"Nikdo mi neřekl, jak těžké je být mámou. Ani ji neumím nakojit. Každá hloupá kočka umí nakrmit svá koťata, ale já jsem nemožná. Pořád křičí a křičí."
"Zdá se, že teď hezky spí."
"Protože jsem jí dala dětskou výživu. Z láhve." Pohrdlivě si odfrkla. "Už jsem si nevěděla rady. Měla hlad, řvala a ta plechovka tam stála na očích. Sakra, kdo potřebuje mámu, když má Similac?"
"Ach jo, Jane. Proto jsi tak nešťastná?"
"To není legrace."
"Taky se nesměju."
"Ale máš takový tón hlasu. Taková pitomost, že tomu nemůžu věřit."
"Myslím, že jsi vyčerpaná, to je všechno. Kolikrát jsi v noci vstávala?"
"Dvakrát. Ne, třikrát. Bože, nemůžu si ani vzpomenout."
"Měla jsi mě vzbudit. Nevěděl jsem, že jsi vzhůru."
"Za to nemůže jen dítě. Ale taky..." Jane se odmlčela. Pak potichu dodala: "Sny."
Přitáhl si židli a posadil se k ní. "O jakých snech mluvíš?"
"Pořád dokola ten stejný. O té noci v nemocnici. V tom snu vím, že se stalo něco strašného, ale nemůžu se pohnout, nemůžu mluvit. Cítím krev na tváři, mám v ústech její chuť. A tolik se bojím, že..." Zhluboka se nadechla. "K smrti se bojím, že to je tvoje krev."
"Jsou to jen tři dny, Jane. Pořád se ještě vyrovnáváš s tím, co se stalo."
"Jen chci, aby to přestalo."
"Potřebuješ čas, aby ty zlé sny pominuly." Tiše přiznal: "Oba ho potřebujeme."
Pohlédla do jeho unavených očí, do neoholené tváře. "Ty je máš taky?"
Přikývl. "Následný šok."
"To jsi mi neřekl."
"Bylo by divné, kdyby nás netrápily těžké sny."
"O čem jsou ty tvoje?"
"O tobě. O dítěti...," Zarazil se a uhnul pohledem. "Nechce se mi o tom mluvit.
Chvíli mlčeli, nedívali se na sebe. O pár kroků dál jejich dcera tvrdě spala v postýlce, jediná v téhle malé rodince, koho netrápily noční můry. To s tebou dělá láska, pomyslela si Jane. Vzbuzuje v tobě strach, ne odvahu. Dává světu dravčí zuby připravené každou chvíli rozervat tvůj život na kusy." (str. 190-193)
Nejhorší je na tom všem fakt, že kdyby se jeden významný americký senátor nedopustil u nich v bordelu vraždy a tajné služby se to nesnažily za každou cenu ututlat, vůbec nic by se nezměnilo a Mila, Olena a další dívky ilegálně přivezené ze států bývalého Sovětského svazu by byly pořád znásilňovanými otrokyněmi, bezcenným kusem masa v lukrativním leč nechutném obchodě se sexem. Jako čtenář vidíte, že jedno takové místo se podařilo zničit, ale zároveň je vám jasné, že jich v demokratických a rádoby civilizovaných zemích západního světa pořád zůstává nespočet. Autorka se tak velice úspěšně snaží na problematiku upozorňovat, což je jistě chvályhodné, přesto však Neznámá není knihou pro mě. Pokud vám ale nevadí syrové vypravování a nejrůznější zvrhlosti (rozuměj: patříte k otrlejším čtenářům, kterým nevadí otevřený popis sexuálního násilí), mohla by se vám kniha líbit, neb ve svých světlejších momentech připadala i mně celkem zajímavá a rozhodně jí nechybělo napětí.
"To auto nás překvapí. Jsme tak soustředěné na hádku, že si nevšimneme, že přijíždí. Najednou se vynoří ze zatáčky a reflektory nás zachytí jako ubohou zvěř. Pneumatiky se skřípěním zastaví. Je to staré auto a motor běžící naprázdno hlučně klepe.
Řidič vystrčí hlavu z okna. "Vy dvě dámy jistě potřebujete pomoc," řekne. Zní to spíš jako konstatování než otázka, ale naše situace je zcela zřejmá. Mrazivá noc. Dvě ženy uvízlé na opuštěné silnici. Samozřejmě že potřebujeme pomoc.
Beze slova na něj civím. Ale Olena se ujímá vedení, jako vždy. V okamžiku se promění. Její chůze, hlas, vyzývavý způsob, jakým se jí vlní boky – to je Olena ve své nejsvůdnější podobě. Usměje se a řekne chraptivou angličtinou: "Rozbilo se nám auto. Můžete nás svézt?"
Muž si ji prohlíží. Je jen zvědavý? Zřejmě si uvědomuje, že tu něco není v pořádku. Chystám se znovu zmizet v lese, dřív než zavolá policii.
Když konečně odpoví, jeho hlas je bezvýrazný, jako by Oleniny půvaby na něj neúčinkovaly. "O kus dál je u silnice pumpa. Stejně tam musím zastavit pro benzín. Požádám o odtahovou službu."
Nastoupíme do auta. Olena si sedne dopředu, já se krčím na zadním sedadle...
Muž při jízdě nemluví. Nejdřív si myslím, že nás ignoruje, že ho nezajímáme. Pak ve zpětném zrcátku zachytím jeho pohled a uvědomím si, že mě pozoruje, nás obě. I když mlčí, je ve střehu jako rys.
Před námi zazáří světla benzinové stanice a my vjedeme na příjezdovou cestu a zastavíme u čerpadla. Muž vystoupí, aby naplnil nádrž, pak nám řekne: "Požádám o odtahovou službu." A vejde do budovy.
Olena a já zůstáváme ve voze a nevíme, co dál. Oknem vidíme, jak náš řidič mluví s pokladním. Ukáže na nás a pokladní zvedne telefon.
"Volá policii," zašeptám Oleně. "Měly bychom jít. Musíme hned utéct." Sáhnu po dveřích a už chci otevřít, když v tom se k pumpě přiřítí černý vůz a zastaví těsně vedle našeho auta. Vystoupí dva muži, oba v černých šatech. Jeden má světlé, skoro bílé vlasy ostříhané na ježka. Dívají se na nás.
V okamžiku mi ztuhne krev v žilách.
V autě toho cizího muže jsme v pasti jako zvěř a teď nás obklíčili dva lovci. Světlovlasý muž stojí těsně vedle mých dveří, upřeně na mě hledí a já jen zírám přes okno na poslední tvář, kterou spatřila mamá. Poslední tvář, kterou pravděpodobně spatřím i já.
Světlovlasý muž najednou zvedne bradu a přesune pohled k budově. Otočím se a vidím, že náš řidič vyšel ven a míří k autu. Zaplatil za benzín a ukládá peněženku zpět do kapsy. Zpomalí a zamračí se na dva muže stojící po obou stranách jeho auta.
"Můžu vám pomoc, pánové?" zeptá se náš řidič.
Světlovlasý muž řekne: "Pane, můžeme vám položit pár otázek?"
"Kdo jste?"
"Jsem zvláštní agent Steve Ullman. Federální úřad pro vyšetřování."
Zdá se, že to na našeho řidiče neudělalo velký dojem. Sáhne do kbelíku u pumpy a vytáhne stěrku s houbou. Vyždímá přebytečnou vodu, pak začne umývat špinavé přední sklo. "O čem chcete se mnou vy dva mluvit?" zeptá se, zatímco utírá vodu ze skla.
Světlovlasý muž se k němu nakloní blíž a něco mu tlumeně vykládá. Zaslechnu slova ženy na útěku a nebezpečné.
"A proč mi to říkáte?" zeptá se náš řidič.
"To je vaše auto, je to tak?"
"Ano." Náš řidič se najednou zasměje. "Aha, už chápu. Jestli vás to zajímá, v tom autě sedí moje žena a její sestřenice. Vypadají opravdu nebezpečně, že?"
Světlovlasý muž pohlédne na svého partnera. Překvapení. Nevědí, co říct.
Náš řidič vhodí stěrku zpět do kbelíku, až voda vystříkne. "Hodně štěstí, pánové," kývne a otevře dveře auta. Když se sedá za volant, hlasitě řekne Oleně: "Je mi líto, miláčku, Ibuprofen neměli. Musíme to zkusit u příští pumpy."
Když odjíždíme, otočím se a vidím, že nás oba muži vytrvale provázejí pohledem. Jeden z nich si zapisuje číslo vozu.
Chvíli v autě nikdo nepromluví. Jsem stále příliš ochromená strachem a jen tupě zírám do týlu našeho řidiče. Muže, který nám právě zachránil život.
Nakonec se zeptá: "Povíte mi, co to mělo znamenat?"
"Lhali vám," odpoví Olena. "Nejsem nebezpečné!"
"A oni nejsou z FBI."
"Jak to víte?"
Muž na ni pohlédne. "Podívejte, nejsem hlupák. Poznám, když někdo mluví pravdu. A poznám, když mi věší bulíky na nos. Tak co kdybyste přiznaly, jak to s vámi je?"
Olena si unaveně povzdechne. Potom zašeptá: "Chtějí nás zabít."
"To mi došlo." Potřese hlavou a zasměje se, ale není v tom žádný humor. Je to smích muže, který nemůže uvěřit své smůle. "Bože, když se dostanu do maléru, tak už to stojí za to," poznamená. "Tak kdo jsou ti muži a proč vás chtějí zabít?"
"Protože jsme dnes v noci něco viděly." (str. 157- 160)